You must be your own best friend!

6. října 2016 v 20:43 |  Positiveness
Tenhle článek píšu už týden a ne proto, že bych ho psát nechtěla. Ale prostě mi škola vlezla na mozek a byla jsem nějak zaseklá. Myslím, že tuhle větu letos uslyšíte ještě tak milionkrát :D Nemohla jsem si to ale načasovat líp, protože přesně tohle se teď děje, všechny tyhle rozhovory uvnitř mé hlavy. Dostala jsem totiž špatnou známku ze slohu, což je něco, o čem jsem si myslela, že jsem v tom dobrá. A přesně tyhle myšlenky vedou k tomu, jestli vůbec mám psát dál, vést blog a tak. Nejsem úplně smutná nebo tak ale zrovna dobře mi taky není, znáte takové stavy?
Jinak rozhodně mi napište, jestli se v tom také vidíte, nebo jestli jsem v tom sama.
Mějte se krásně zlatíčka a mějte se rádi :*
See you soon, maybe :D

Někdy mám sama ze sebe špatný pocit. Mám strach, že jsem zlý člověk. A úplně nejvíce mě v tom přesvědčuje to, jak zlá jsem sama k sobě. Ale vím, že to nejsem jenom já. Čím to je, že dokážeme být hodní k našim přátelům a někdy i na cizí lidi ale sami na sebe dokážeme akorát plivat urážky? Podle mě náš největší nepřítel jsme my samy. Nikdo na nás nevidí tolik chyb jako my. A vážně mě zaráží, když si uvědomím rozdíly, které nastanou, když na stejnou věc mám odpovědě buď sobě nebo kamarádce.
Nevím jak vaše kamarádky ale ty moje si neustále stěžují na to, jak jsou tlusté (ani jedna z nich není!). Abych nebyla pokrytecká, já taky :D. Rozčilují mě tím nejen oni ale i já sama sebe. A je určitě taky. Vždycky, když mi to řeknou ony, začnu jim nadávat. Ne moc zle, samozřejmě :D Potom většinou následuje to, že je praštím. Nebo je taky možný, že se ode mě dočkají ironického souhlasu. A od jedné mé kamarádky často poslouchám otázku: "Jo? A kde?" :D Je to samozřejmost. Moje kamarádky nejsou tlusté a nesnáším, když si to o sobě myslí.
A potom přijde chvíle, kdy si já sama sobě řeknu, že jsem tlustá. Ale když si to řeknu jenom v hlavě, nikdo mě neujišťuje že ne. Nikdo mě nepraští, nikdo si z toho nedělá legraci. Ne. Místo toho jsem tam já a zase já a jenom se do sebe navážím. Jsem tlustá, naprosto příšerně, moje břicho je tak velký, že by se za něj nemusela stydět ani kdejaká nastávající maminka a měla bych s tím hned něco dělat. Většinou tohle všechno skončí u toho, jak moc jsem neschopná.
Jelikož kluci jsou idioti, často si na ně Miloušové stěžují. A samozřejmě, že nic z toho, co se pokazilo, není chyba mojich holek! A tohle myslím naprosto upřímně, jako všechno. Nikdy jim nelžu, fakt říkám to, co si myslím. Nepozdravil je kluk? Idiot. Napsal jim něco strašně divnýho? Blbec. Nechce je? Je slepej. Friend zone? Neví, o co přichází. Našel si jinou? Ten kluk je děvka. Odkopl je? Nechte mě strčit jim větev do zadku. A závěr? Všichni kluci jsou idioti, samozřejmě!
A pak je tu ta situace, kdy si kluk nevšímá mě. Většinou to probíhá tak, že si mě moje druhý já posadí v mý hlavě na křeslo naproti sobě a začne mi připomínat, kde všude jsem udělala chybu. Jsem moc ošklivá, tlustá hloupá, hlasitá, nemožná, chodím blbě, směju se blbě, mluvím blbě a chytrá prej v tomhle taky moc nebudu. Navíc se před všemi lidmi chovám naprosto hloupě a NIKDY MĚ NIKDO NEBUDE MÍT RÁD! Vyústí to až v to, kdy mě vlastně ani nikdo rád nemá, mým kamarádkám přijdu otravná a jsem naprosto na obtíž. A pak mi moje druhý já jasně vylíčí můj budoucí život, jako ta divná stará, děsivá ženská s miliónem koček, psů a knih.
Škola dokáže někdy fakt zavařit. Teď na střední je to lepší (i když teď už se to zase začíná horšit, maturita :D) ale na základce fakt byli dny kdy jsem vůbec nechtěla vylézat z postele. A všichni známe tu situaci, kdy se strašně moc učíme na něco, máme pocit, že to víme ale stejně dostaneme špatnou známku. Nebo na to prostě zapomene a pětka je na světě. Nikdy jsem nebyla člověk, co by to nějak extra hrotil ale už jen kvůli mému druhému já a mým slef doubts jsem ráda, když vím odpověď na otázku a když se mi daří. A všem se občas prostě stává, že na ně škola dolehne. A pak se jdete uklidnit za kamarádkama. Ty mě vždycky ujistí, že na tom není nic hroznýho, že je to jenom jedna známka, nebo špatný období a že to ze mě nedělá hroznýho člověka a ještě mi mnohdy nabídnou, že se na to se mnou podívají. Stejně to probíhá, když si stěžují oni mně.
No a pak jsem sama a moje druhý já si mě zase posadí na to křeslo. Podle něj jsem nemožná, nic ze mě nikdy nebude, nikdy nedostanu to, co chci a jsem moc naivní, když si myslím, že to někam dotáhnu. A samozřejmě, že neodmaturuju a když jo, tak jenom o chlup a stejně budu pořád nemožná a hloupá. A jsme zase u toho, jak mě nikdo nemá a nebude mít rád a skončí to zase u koček a knížek.
A co tím vším chtěl básník říci? Že se všichni musíme začít sami k sobě jako ke kamarádce. Protože jsme to my, s kým strávím konec života. Víte, lidé budou přicházet a odcházet ale my tu pro sebe budeme pořád. Až domkonce života. A není lepší někoho takového milovat než nenávidět? Musíme si všichni nějak vyhnat tyhle myšlenky z hlavy a přemýšlet nad sebou jako nad svými nejlepšími kamarádkami. Protože popravdě jsme ještě víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 8. října 2016 v 12:13 | Reagovat

Víš, na tobě vždycky moc oceňuju, jak pozitivní a dobře-naladěný člověk jsi. Jenže... poslední dobou mi dochází, jak moc tyhleti lidé vlastně trpí. Protože se všude snaží rozdávat dobro a pozitivní energii, rozdávají a dávají, až nakonec zapomínají na to svoje a nic jim nezbude pro sebe.
Vím, že často tok myšlenek prostě nejde ovlivnit, ale.. prosím, rychle si tyhle nesmysly vyžeň z hlavy. Nějakou dobu už tě "znám", viděla jsem i pár tvých fotek a jsi nádherná. A ačkoliv je tvůj zevnějšek úžasný, ani zdaleka nepřebije to, co máš uvnitř. Protože tam jsi dokonalá, jak jen můžeš být, a myslím si, že kdokoliv, kdo s tebou skončí, bude nadmíru šťasten(á?) a každý den bude děkovat své šťastné hvězdě, že vás svedla dohromady.:)

2 KatkaInk KatkaInk | Web | 8. října 2016 v 21:24 | Reagovat

To sa stáva a najmä na jeseň - jesenná depresia sa u mňa každoročne opakuje :) Môj recept na to je nájsť si nejakú ľahkú cvičebnú zostavu na endorfíny a k tomu si kúpiť niečo pekné, čo mi spraví radosť :) S postavou si nerob vrásky, ja na ňu nadávam a už o týždeň by som ju nevymenila za nič na svete :)

3 Klára Klára | E-mail | 9. října 2016 v 15:33 | Reagovat

*imaginární plácnutí po rameni*

Michaelo, o tomhle tom tvém sebekrytické přemýšlení si budeme muset vážně pohovořit! Kolikrát Ti mám říkat, jak moc úžasná jsi? ♥

4 Andey Andey | Web | 9. října 2016 v 21:11 | Reagovat

Mně ty slohy ve škole málokdy sednou, tak tenhle problém neřeším. Říká si, že kdybych psala špatně, tak lidi můj blog nečtou. A ty nepíšeš špatně a tvůj článek si vždycky ráda přečtu, takže nějak nepřemýšlej na tím, že by si kvůli tomu skončila.
S posledním odstavcem souhlasím. Nemůžeš na sebe být tak kritická. Já si zase říkám, že tem kdo mě bude chtít, tak mě bude mít rád takou, jaká jsem. Je pravda, že spoustu věcí neřeším a vypouštím, protože mi jen zbytečně zabírají místo.

5 cincina cincina | Web | 11. října 2016 v 18:21 | Reagovat

Nedělej si špatnou hlavu z toho, že jsi dostala špatnou známku ze slohu.
Souhlasím. Sama na sebe... nebo spíš před sebou samotnou bych si nejraději odplivla a jenom tak bez povšimnutí kolem sebe prošla, ale ostatním lidem chci pomáhat a snažím se být milá. Což je docela vtipný, protože teď mi je vážně mizerně a v podstatě když jsem třeba na facebooku, tak si nechci s nikým psát. A zrovna v tu chvíli mi všichni lidi začínají psát. Někdo si chce postěžovat, tak poslouchám a poradím. Někdo se zajímá o mě (to jsem vždycky hrozně překvapená) a dokonce mi přijde, že jakmile se neozývám delší dobu, tak se mi ten člověk sám ozve...
Pamatuju si, jak jsem jednu dobu na střední známky strašně hrotila a ze všeho se stresovala. A jakmile jsem se uklidnila a řekla si, že o nic nejde, tak mi bylo lépe. Třeba teď vysokou vůbec nehrotím a je mi to tak nějak úplně jedno.

6 Katie Katie | Web | 17. října 2016 v 10:03 | Reagovat

Co se týče blogu mám to občas stejné. Akorát mě spíš  trápí to, že mi nepřijde, že bych ten blog měla přesně podle mých představ a tak. A vzhledem k mé děsné aktivitě za posledních pár měsíců, tak to mě taky štve. Ale tyhle věci se dají napravit, jen chtít.
Každopádně nemyslím, že by si měla s blogem skončit. Pokud je to něco, co máš opravdu ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama