Everyone leaves...

23. června 2015 v 20:51 |  Welcome to my life
Ahojky, já vím, že vás teď trochu zanedbávám. A ráda bych vás utěšila tím, že se to o prázdninách zlepší ale to bych lhala. Protože mám v červenci brigádu a budu mimo dosah wifi a dokonce bez noťasu (klidně můžete plakat se mnou :D). Budu se snažit něco přednastavit, aby se tu něco objevilo alespoň jednou týdně (což by bylo to samé jako teď, ne? :D) ale znáte to: Člověk míní, život mění :D
PS: Teď jak to po sobě čtu, je to depresivní a jsou to věci, co už jsem psala. Moje špatné pocity pořád dokola a dokola. Takže čtení na vlastní nebezpečí ;) :D
Bye :*

Minulý týden jsem byla nemocná a plánovala jsem si, jak všechno hezky doženu. Blog, naplánuju si prázdniny, sbalím si k dědovi (kde budu přes brigádu) a všechny tyhle věci. Místo toho jsem +skončila u Game of Thrones a stopadesátému opakování Lovců. A čtení Lanczové. Tak nějak jsem se nemohla k ničemu dokopat. Nějak jsem rezignovala. A tak trochu mám pocit, že jsem takový postoj zaujala celkově k svému životu. Nevím, jak dlouho to trvá, každopádně když jsem ležela v posteli a nedělala nic jiného, než smrkala a kašlala, cítila jsem to asi nejvíc. Zase mám pocit, jako bych se zasekla. A to nechci. Myslím, že už jsem tu o něčem podobném psala. O potřebě dělat chyby, hýbat se kupředu. A teď jak budou prázdniny, ten strach mě přímo paralyzuje. A nejde jen o to, že já budu stát ale i o to, že ostatní půjdou. Tak nějak beze mě. Vždycky jsem se bála, že mě lidi budou opouštět. Že nejsem dost dobrá na to, aby se mnou někdo vydržel. A díky tomuhle strachu se pak snadno stávám závislá na lidech okolo sebe a potřebuji jim dokázat, že jsem pro ně dost dobrá. Že mě nemusí opouštět. Že se zlepším. A někdy to fakt přeháním. Vím to, ale nějak si nemůžu pomoct. Je to moje přirozenost. A to automaticky odhání lidi pryč. Takže je to začarovaný kruh. Ale to jsem trošku odbočili.
Ale místo toho, abych se sebou začala něco dělat, zase se začít hýbat, sedím u počítače a sleduju seriály, které mě vrací do období puberty, možná dokonce vyrůstání. A jak jsem byla doma, byli to i seriály jako Ordinace v růžové zahradě, či Ulice. Brr. O vracení se do minulosti jsem už taky mluvila. A i když jsme si myslela, že je to pryč, je to pořád tady. Jak jsem byla nemocná, nic jsme si nepřála víc, než být zpátky doma. Ne, že teď bych nebyla doma ale před dvěma lety jsme se přestěhovali. V tom domě, kde jsme bydleli předtím, jsem prožila celých svých patnáct let (další dva potom už v novém). A dost často se přistihnu, jak bych se nejradši zahrabala do silné péřové deky u dědi na gauči, koukala na Čarodějky/Simpsonovi (nebo na Buffy, podle toho, co kde bylo :D), jedla červenou řepu (u nás jedině řípa :D) a pila černý čaj (závislá už od dětství :D) z litrového džbánu. Když to bylo, neodkázala jsem to dost ocenit. Ale teď si uvědomuji, že tak mi bylo nejlíp. Většinou to bylo na podzim a v zimě. Venku bylo ošklivě, zima, zataženo ale já byla v bezpečí a v teple a na ničem jiném nezáleželo. Jak stárnu (huh, mluvím jak důchodce) a "dospívám" uvědomuji si, že jsem další takové místo zatím nenašla. Ani na intru ani doma. A když jsem minulý týden ležela a léčila se, padlo to na mě a málem mě to zavalilo.

Všechno tak rychle utíká a já nestíhám všechno zaznamenávat. Všechny ty skvělé okamžiky prostě utíkají kolem mě a já je nestíhám všechny zachytit. Mám za sebou dva roky střední školy a jestli ty další dva utečou stejně rychle jako tyhle, za chvíli mám před sebou maturitu. Budu "dospělá". NO, naštěstí mám "skvělou" vlastnost všechny tyhle špatné pocity, co jsem tu teď vypsala, schovat a chovat je, jako by se nic nedělo. A dost často taky jako dítě. No a není to skvělé, být takové to "věčné" dítě? A když je toho prostě moc, ještě že tu existují ty seriály :D. Varování: jestli se nechcete zbláznit nebo mít nervové zhroucení, nekoukejte na Game of Thrones (kecám, všichni se na to povinně koukněte, je to awesome! :3). Zkoukla jsem za týden všech deset dílů páté série a včera se mi o tom zdálo. A nebylo to zrovna růžový :D. Spíš hodně červený :D.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 25. června 2015 v 19:30 | Reagovat

Když se blíží léto a člověk je nemocný, tak je to docela blbý. A ještě, když si byla v nemocnici:( Hlavně neměj takový rezignovaný postoj k životu. Jinak ti život proteče mezi prsty.
Na sledování seriálů nevidím nic špatného:) Když tě to baví a jsou to dobré seriály, tak proč ne:)
Já doufám, že se tvá nálada brzy zlepší!:)

2 Kris Kris | E-mail | Web | 28. června 2015 v 17:32 | Reagovat

Měsíc bez wifi? Co bez tebe budu dělat? :(
Heyyy, I'll stay with you, okay? Chápu tvůj strach, ale... někdy nás někteří lidé prostě opustit musí. Ale na druhou stranu nikdy nejsi sama, na to nezapomeň. Vždycky se někdo najde, kdo si o tebe bude dělat starost.
Taky mám strach, že čas letí strašně moc rychle a tím pádem já rychle stárnu... ale kdybys něco potřebovala, jsem tady, dobře? ^^
Ily. xx

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama