Take it. I don´t want it.

12. února 2015 v 22:36 |  My litlle talks
Ahoj, tak jsem tady s nějakým tím "ukecanějším" článkem, jak jsem slíbila. Nevím, kde se to vzalo. prostě jsem spolouchala Eda, koukala na blog, přemýšlela co napsat a pak mě to prostě ťuklo. No a vzniklo z toho tohle. Je to napsaný na téma týdne: Lék na všechnu bolest. No, jelikož vlastně nevím, co to má být, tak vám k tomu asi nic moc neřeknu :D. Just read it. And yeah, go listen Ed Sheeran!! :D


Lék na všechnu bolest. Cha. Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby něco takové existovalo? Kdyby se úplně cokoli na světě dalo vyléčit jediným, malým prášíčkem. Nebo jednou lžičkou nějakého sladkého sirupu. A nemyslím teď jen takovou tu fyzickou ale i tu psychickou. Protože ta někdy bolí mnohem víc než nějaká zlomenina. Představte si svět, ve kterém se vám stane něco ošklivého. Skončíte v nemocnici. Spolknete prášek a za pár dní jdete domů. A usmíváte se. Protože se zdáte neporazitelní. Kam se na vás hrabe Superman. A tou psychickou se vlastně ani nezabýváte. Spolknete lžičku toho sladkého léku a cítíte zase jenom radost. Jako by se vám vypnuly city, jen na minutu a pak můžete zase cítit. A je to mnohem vymakanější než v Upířích denících. Takže si i po téměř smrtelné nehodě připadáte nejen jako Dean Winchester ale tomu i Damon Salvatore. A jak sladký život by to mohl být, co?
Jenže něco takového neexistuje. A přiznejme si to, ani nebude. A tak děláme co můžeme, aby jsme se uzdravili sami. S fyzickou bolestí jdeme k doktorovi a doufáme, že nám pomůže. A když není řešení, držíme se naděje jako záchraného lana. Věříme úplně všemu, naše racionální myšlení jde do háje. Snažíme se vymyslet tu zázračnou pilulku. I ti nejhorší hříšníci a naprostí nevěřící se dávají na modlení. Je na charakteru každého člověka, jak dlouho tahle fáze trvá. A potom? Potom jde smíření. A snaha užít si každé minuty našeho života plnými doušky, dokud to jde.
A s tou psychickou je to svým způsobem stejné. Prostě jdeme dál. Vstaneme, oblečeme se, jdeme mezi lidi, bavíme se, předstíráme smích, dýcháme. Hrajeme si s naším srdcem na schovávanou. Děláme, že ho neslyšíme, jak brečí. Protože my víme, že se prostě nemůžeme složit. Musíme prostě jít dál. A k tomu nám často dopomáhají naši přátelé, rodina, hudba, naše zájmy, oblíbené seriály, cokoliv co nás zaměstná. Takový náš soukromý lék.
Ale přesně celý tenhle postup bolesti a pomalého uzdravování nás utváří. Dělá nás to, čím jsme. Díky tomu se posouváme. Díky všem těm zradám, zlomeninám, škrábancům a ztrátám jsme takoví, jací jsme. Díky tomu všemu tady teď sedím a přemýšlím nad tím vším, co se stalo. A přijdu si silná. A svým způsobem i šťastná. Víte co? Jasně, bolí to. A pravděpodobně i navždy bude. Zanechalo to na mě jizvy a ty nikdy nepůjdou smazat. Ale připomínají mi právě to, že když projdeš peklem, prostě jdi dál. Takže si ten lék nechte. Dejte ho dětem s leukémií. Matkám s rakovinou. Otci od rodiny umírajícím na operačním sále, protože pod ním rupla střecha, když na ní pracoval. Já se ho vzdávám.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 12. února 2015 v 22:45 | Reagovat

'' dejte léky dětem s leukémii '' tímhle článkem si u mě vstoupla hodně vysoko, díky za tvůj článek! je skvělej:-)

2 cincina cincina | Web | 13. února 2015 v 21:20 | Reagovat

Kéžby to tak šlo. Kéžby moje bolest zmizela jedním práškem. Jedna tabletka by to všechno vyřešila.
Škoda, že to není tak lehký.

3 Ranly Ranly | Web | 14. února 2015 v 13:39 | Reagovat

Krásný článek :) Myslím, že ten lék není možný.. spíš kdyby vymysleli něco proti rakovině a dalším horzným nemocím.. :/

4 Maruška H. Maruška H. | E-mail | Web | 14. února 2015 v 20:01 | Reagovat

Moc dobrá myšlenka. Přečetla jsem to jedním dechem.Kéž by to tak šlo.

5 Kris Kris | E-mail | Web | 15. února 2015 v 10:30 | Reagovat

Někdy mám pocit, že jsi až moc vyspělá a já se cítím strašně dětsky...
Musím se přiznat, neuvěřitelně jsi mě tím upoutala a donutila mě se zamyslet. Asi máš pravdu, všechno zlé je pro něco dobré a neutíkat, spíše se tomu postavit, nebo naopak předstírat, že nic neděje, dokazuje, jak silní dokážeme být.
Nevím, jestli je to módní trend, ale spousta lidí z naší třídy chodí k psychologovi, všude se tím chlubí a vykládají, kolik antidepresiv berou. Možná jsem nedůvěřivá, ale pochybuju, že nějaký prášky všechno vyřeší. Ach jo.
Chci ti jen říct, že tohle je dost dobrá myšlenka a úvaha, doslova žasnu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama